Historie

Období vzniku není přesně známo, a existuje několik teorií. Řada odborníků se však shoduje na tom, že se fujara vyvinula z gotické basové trojdírkové píšťaly, která se v Evropě používala již ve 12. až 13. století. Na Slovensko, které se pokládá za rodiště fujary, se tato píšťala dostala v období tureckých válek, a to do oblasti severně od města Bánská Bystrica, která nese název Podpoľanie. První zmínky o fujaře jsou ze 17. století, kdy je fujara ústředním motivem v oblasti pastevectví a salašnictví. Postupným prodlužováním trojdírkové píšťaly se vzdalovaly i hmatové otvory, což vedlo k vývoji převodové vzduchové trubice, která tento problém vyřešila. Bačové a pastýři používali fujaru jako signální nástroj mezi sebou, a využívali ji též jako oporu, čili jako hůl. Další rozměr měla i hra samotná, která stádo ovcí uklidňovala, a ovce se cítily v bezpečí. V neposlední řadě si pastýř hrou zpříjemňoval samotné pasení, při kterém se stala fujara jeho velkou přítelkyní. Dále se fujara využívala při různých slavnostech, či pohřbech. Nejstarší fujary dosahovaly délky pouze okolo 130 cm. V současné době se nejvíce vyskytují fujary v G-durovém ladění, v délce okolo 170 cm. Vyrábí se však i další ladění od 90 až ke 200 cm. Fujara je uváděna jako největší z tzv. hranových píšťal. Na její výrobu se nejčastěji používá černý bez, dále pak např. javor, či akát. Na Slovensku je fujara právem nazývána královnou hudebních nástrojů pro svou nezaměnitelnou barvitost tónů. Ani u nás však fujara není něčím neznámým. V pramenech se uvádí, že také na Valašsku se tento nástroj hojně vyskytoval společně s dalšími lidovými nástroji. Fujara se těší velké popularitě dodnes, zejména díky lidem se silným smyslem pro tradice, a to nejen na Slovensku. Fujara si však získala i spoustu nadšenců po celém světě, kteří experimentují a hledají další skryté možnosti, které fujara jistě má. Hrají na ní novými technikami společně s ostatními nástroji, jako např. s australským didžeridu. Fujaru tak již zdaleka nenajdeme pouze na horách, což si jistě právem zaslouží. Svůj titul královny hudebních nástrojů tak může oslavovat po celém světě.

Historie koncovky

Koncovka se řadí mezi nejstarší druhy píšťal na světě. Jedná se o bezdírkovou píšťalu, má pouze středový otvor. V období starověku jí lidé používali k různým rituálům a obřadům. Na východním Slovensku byla z tohoto období objevena píšťala Slovanů z orlí kosti, další oblastí je pak např. oblast Nitravy, kde byly nalezeny koncovky z období před Velkou Moravou. V našich končinách se nejvíce rozšířila na Valašsku. První koncovky se dělaly z různých stébel, jako např. divoký kmín, dále pak z kostí a z nejrůznějších dřevin. Postupem času se stavba koncovky vyvíjela až k dnešní podobě, kdy se na tento nástroj dá zahrát až 15 tónů tzv. lydické stupnice. Hlavní změnou prošel pískvor - okénko (duše nástroje). Ten měl na začátku podobu seříznutého šikmého žlábku, který můžeme vidět např. na japonské šakuhači. V současné době se jedná o propracovanou část nástroje s těsnícím kolíkem a kanálkem, který nám hru značně zjednoduší. Nejvíce používaným materiálem je nyní černý bez. Dříve se jeho měkká dužnina uprostřed vytlačila, nebo se vypálila železnou tyčí. Dnes se nejčastěji vrtá šnekovitým vrtákem - nebozezem. Jak již je zmíněno výše, v nejstarších dobách měla koncovka rituální účel, později se začala uplatňovat i v lidových písních, zvláště v oblasti středního a východního Slovenska. V současnosti je vyhledávaným nástrojem pro muzikoterapii a různé meditace. Jedná se totiž o výjimečný nástroj, jehož ovládání je velice jednoduché, a je tak vhodným společníkem pro každého z nás (více v menu Proč a jak hrát).